Co se u mě semlelo - Lež má krátký nohy..Nebo cedulku na hlavě!

9. listopadu 2009 v 22:14 | ScaryDolly |  In my head

Co se u mě semlelo - Lež má krátký nohy..Nebo cedulku na hlavě!

Mám rýmu. Když je listopad, dalo by se to u mě očekávat, protože tahle doba mé imunitě opravdu nesvědčí. Rok co rok už si s nástupem listopadu začínám pořizovat balíčky kapesníčků a dopovat se vitamínem C, ale většinou je mi to stejně houbelec platné, rýmě jsou očividně moje přípravy zcela ukradené, takže rok co rok marodím vždy znovu.
S rýmou ovšem pro mě nastupuje ještě horší a závažnější problém - čepice :D
Nejsem naprosto čepicový typ, jedna je moc kulatá, druhá mi dělá protáhlej ksicht a jiná zase strašně hryže. Cuchá vlasy a snižuje mi sebevědomí. Ale každý listopad čepici vždycky musím s opdorem vytáhnout ze skříně, nasadit na hlavu a teprve pak vyrazit do školy, vidina věčně bolavé hlavy a odřeného zaníceného nosu mě k tomu vždy donutí. Ono - i kdybych nechtěla, tak jaksi musím, moje maminka je zdravotní sestřička a na tyhle věci si náááramě potrpí, jak říká - zdraví především.
Jednou jsem si kráčela takhle ze školy, hlava mě svědila od nepříjemné vlny a bylo mi strašné vedro. Už druhým týdnem jsem na sobě vláčela čepici ale ze všeho nejradši bych si ji strhla z hlavy a narvala do batohu.
Naprotějším chodníku se vynořila Andrea, moje kamarádka z kytary, zvedla jsem ruku a začala jí horečně mávat. Chvíli mě neviděla, pak jsem poznala jak zaostřuje zrak a nasazuje nechápavý výraz..Následně se její pohled rozjasnil a přeblikl úsměvem. "Aha, to jsi ty, já tě v tý hučce málem nepoznala..." zasmála se a zamávání mi oplatila. A mám toho akorát dost. Srazila jsem si čepku z hlavy a udělala přesně to na co jsem se těšila celé dva týdny - narvala ji do kapsy od batohu. To byla volnost! Nechala jsem si vlasy cuchat větrem a užívala si pocitu chladna a žádného škrábání. Hned se mi zlepšila nálada.
Najednou, co nevidím, proti mě jde mamka! Urchleně jsem se přitiskjla ke zdi a začala z batohu rvát onu čepku. Vyškubla jsem jí a kolem se rozlétlo pár tužek. Rychle jsem si jí nasadila a zmrzlýma prstama se snažila posbírat všechny propisky a fixy a dát je zpět na jejich místo. Vše sem to stihla v rekordním čase a hřál mě pocit mého jediného štěstí - mamka nevidí na dálku. Takže než ke mě stačila dojít a zpozorovat mě, už bylo vše ok. Čapka na hlavě, tužky v batohu. Se zářivým úsměvem sem ji pozdravila. "Poslyš zlatíčko, měla si doufám celou dobu čepici?" Já upřímně nesnáším lhaní a nelhala jsem rodičům snad od základky, ale teď - nevím proč, jsem se zachovala jak pětiletá.
" ovšemže mami..." nasadila jsem andělský výraz a sledovala (nevím proč) pobavený obličej mamky.
"Aha...a ještě pořád máte to obrovské zrcadlo u východu ze školy?"
"ehm..jo proč?" (že bych byla špinavá..?)
"jen tak..Uvidíme se doma."
Uch, to mi prošlo. Sice jsem úplně nerozumněla tomu, co mamka říkala ale neva.Radši si ji nechám už na zbytek cesty - kdoví koho potkám, nebo jestli mě nebude za chvilku dohánět, že něco potřebuje. Náhoda je blbec.
Až kydž jsem došla domů - pochopila jsem. V odraze od skla u dveří jsem si všimla obrovké vlající bílé cedulky na rubem obrácené čapce. V tom spěchu sem si ji nasadila naopak. A kdybych jí měla celou cestu, jak sem tvrdila mamce, všimla bych si tohoto malého nedostatku u obrovského školního zrcadla u východu. Takže chvilka volnosti a příjemného vánku ve vlasech mě stála 15 minutovou přednáškou mojí maminky - zdravotní sestry na téma - zdraví máš jenom jedno... A svůj trest jsem už měla vybraný - nechala mě jít po ulici jak trubku co se neumí obléct :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama