Listopad 2009

blog.cz

28. listopadu 2009 v 18:01 | ScaryDolly

AM trochu jinak :D (lol...)

9. listopadu 2009 v 22:31 | ScaryDolly |  Arctic monkeys

Jako veSouth Park...:-)

Kdo si hraje nezobí...?
Vítr ve vlasech:D
Ehm..Alex asi vidí něco hooodně vtipnýho:D
že by nová móda?? (ta kachna v ruce taky dobrá:D:D)
radši NO COMMENT!
Hlavně že to všichni víme Matte :D

Co se u mě semlelo - Lež má krátký nohy..Nebo cedulku na hlavě!

9. listopadu 2009 v 22:14 | ScaryDolly |  In my head

Co se u mě semlelo - Lež má krátký nohy..Nebo cedulku na hlavě!

Mám rýmu. Když je listopad, dalo by se to u mě očekávat, protože tahle doba mé imunitě opravdu nesvědčí. Rok co rok už si s nástupem listopadu začínám pořizovat balíčky kapesníčků a dopovat se vitamínem C, ale většinou je mi to stejně houbelec platné, rýmě jsou očividně moje přípravy zcela ukradené, takže rok co rok marodím vždy znovu.
S rýmou ovšem pro mě nastupuje ještě horší a závažnější problém - čepice :D
Nejsem naprosto čepicový typ, jedna je moc kulatá, druhá mi dělá protáhlej ksicht a jiná zase strašně hryže. Cuchá vlasy a snižuje mi sebevědomí. Ale každý listopad čepici vždycky musím s opdorem vytáhnout ze skříně, nasadit na hlavu a teprve pak vyrazit do školy, vidina věčně bolavé hlavy a odřeného zaníceného nosu mě k tomu vždy donutí. Ono - i kdybych nechtěla, tak jaksi musím, moje maminka je zdravotní sestřička a na tyhle věci si náááramě potrpí, jak říká - zdraví především.
Jednou jsem si kráčela takhle ze školy, hlava mě svědila od nepříjemné vlny a bylo mi strašné vedro. Už druhým týdnem jsem na sobě vláčela čepici ale ze všeho nejradši bych si ji strhla z hlavy a narvala do batohu.
Naprotějším chodníku se vynořila Andrea, moje kamarádka z kytary, zvedla jsem ruku a začala jí horečně mávat. Chvíli mě neviděla, pak jsem poznala jak zaostřuje zrak a nasazuje nechápavý výraz..Následně se její pohled rozjasnil a přeblikl úsměvem. "Aha, to jsi ty, já tě v tý hučce málem nepoznala..." zasmála se a zamávání mi oplatila. A mám toho akorát dost. Srazila jsem si čepku z hlavy a udělala přesně to na co jsem se těšila celé dva týdny - narvala ji do kapsy od batohu. To byla volnost! Nechala jsem si vlasy cuchat větrem a užívala si pocitu chladna a žádného škrábání. Hned se mi zlepšila nálada.
Najednou, co nevidím, proti mě jde mamka! Urchleně jsem se přitiskjla ke zdi a začala z batohu rvát onu čepku. Vyškubla jsem jí a kolem se rozlétlo pár tužek. Rychle jsem si jí nasadila a zmrzlýma prstama se snažila posbírat všechny propisky a fixy a dát je zpět na jejich místo. Vše sem to stihla v rekordním čase a hřál mě pocit mého jediného štěstí - mamka nevidí na dálku. Takže než ke mě stačila dojít a zpozorovat mě, už bylo vše ok. Čapka na hlavě, tužky v batohu. Se zářivým úsměvem sem ji pozdravila. "Poslyš zlatíčko, měla si doufám celou dobu čepici?" Já upřímně nesnáším lhaní a nelhala jsem rodičům snad od základky, ale teď - nevím proč, jsem se zachovala jak pětiletá.
" ovšemže mami..." nasadila jsem andělský výraz a sledovala (nevím proč) pobavený obličej mamky.
"Aha...a ještě pořád máte to obrovské zrcadlo u východu ze školy?"
"ehm..jo proč?" (že bych byla špinavá..?)
"jen tak..Uvidíme se doma."
Uch, to mi prošlo. Sice jsem úplně nerozumněla tomu, co mamka říkala ale neva.Radši si ji nechám už na zbytek cesty - kdoví koho potkám, nebo jestli mě nebude za chvilku dohánět, že něco potřebuje. Náhoda je blbec.
Až kydž jsem došla domů - pochopila jsem. V odraze od skla u dveří jsem si všimla obrovké vlající bílé cedulky na rubem obrácené čapce. V tom spěchu sem si ji nasadila naopak. A kdybych jí měla celou cestu, jak sem tvrdila mamce, všimla bych si tohoto malého nedostatku u obrovského školního zrcadla u východu. Takže chvilka volnosti a příjemného vánku ve vlasech mě stála 15 minutovou přednáškou mojí maminky - zdravotní sestry na téma - zdraví máš jenom jedno... A svůj trest jsem už měla vybraný - nechala mě jít po ulici jak trubku co se neumí obléct :)

Co dokáže příroda...

1. listopadu 2009 v 19:30 | ScaryDolly |  Made by nature
Dost děsuplný obrázky aneb když se příroda naštve...


Recenze Humbug - Arctic Monkeys

1. listopadu 2009 v 19:13 | ScaryDolly |  Arctic monkeys

Dlouho očekávané album Arctic Monkeys - Humbug je tady a recenze kritiků jsou víc než dobrý, posuďte sami. ;-)


Indie-rock.cz



Jak se již poslední dobou stalo tradicí, dlouho očekávaná alba velkých interpretů se pravidelně dostávají na internet dlouho před jejich plánovaným vydáním. Toto se nevyhnulo ani anglickým (dnes již) hvězdám Arctic Monkeys, a tak si jejich album můžeme poslechnout už teď - necelý měsíc před tím, než se dostane na pulty obchodů. Již první záznamy živě hraných nových písní a následně i digitálně vydaný singl Crying Lightning (který fyzicky vyjde týden před novou deskou) předznamenávaly nášlap na velmi zajímavé a konečně snad i trochu jiné album, než jsme byli u Opic zvyklí. A jaký je výsledek?
Arctic Monkeys pořád zůstali sami sebou a přesto se jim povedlo změnit se a obměnit svůj zvuk přesně tak akorát, aby poměr novosti i starosti zůstal vyvážený a pro fanoušky přijatelný. Noví Opičáci jsou víc rozvážní, víc temní, zpomalili a ztěžkli. Ale taky zmoudřeli. Žádná divočina z debutu či druhého alba se neopakuje a to se mi líbí. Nemám nic proti debutu, naopak si myslím, že je to jedna z nejzásadnějších desek dekády a indie rocku vůbec. Dvojka se snažila dohnat, co se dalo a znova ohrát již ohrané a od toho se odvíjela i její trvanlivost, světlá místa se těmi hluchými pravidelně střídala v poměru zhruba fifty-fifty. Dvojka díru do světa neudělala. Ale kluci si prostě u třetího alba přiznali, že už nejsou devatenáctiletí řízci a je načase se k řemeslu postavit s novým přístupem. K tomu jim dopomohl také Josh Homme z Queens of the Stone Age, který má Humbug pod palcem jako producent. Jeho rukopis je v jistých pasážích přinejmenším znatelný.
Když jsem se dozvěděl, že Arctic Monkeys spolupracují s Joshem Hommem na novém albu, moje očekávání vystřelily vysoko. Jsem rád, že můžu říct, že jsem nepřestřelil.
Stejně, jak kluci vykukují na přebalu (podle mě velmi povedeném), tak také hrají. S dlouhými vlasy a bez okolků. Již od první My Propeller vám dojde, že tohle všechno bude o něčem trochu jiném a že Monkeys hrábli do svých obecně zažitých konvencí. Chvíli mi trvalo, než jsem uznal, že jsou to skutečně Opičáci a to až v momentě, kdy potemnělý mrazivý riff protne Alexův charakteristický hlas. Páni, tohle fakt zní nějak jinak… Slyšel jsem dobře? To byly doprovodné vokály? Nádhera. Následuje už mírně profláklejší první singl Crying Lightning, z něhož je patrný potenciál stát se jedním z hlavních hitů nové desky (jak jinak - přece jen je to singl). "And I hate that little game you had called crying lightning.Crying lightning…" Tenhle text snadno vpije pod kůži. Dangerous Animlas začíná několikahlasým předzpíváním (a ať se propadnu, jestli tam není slyšet i hlas pana Hommea). Alex zpívá i něčem jako noční můra, hrůza a strach či co (protože je "pinned down by the dark"), ale ať už je to cokoliv, není to nic pěkného a dobarvuje to už tak zlověstné vyznění celého songu. Následující Secret Door jsem si oblíbil už z živých verzí a trošku mě v předehře překvapila akustická kytara, ale platilo to jen pro poprvé. Nejdřív jsem chtěl nad touhle písničkou lámat hůl. Když jsem ji slyšel prvně, myslel jsem, že se celá ponese v duchu předehry (a já tyhle cajdáky od Monkeys fakt nemusím - viz Only Ones Who Knows), naštěstí se tak nestalo, protože pak propukne v pěkně svižnou a melodickou záležitost (Matt si hezky zabubnuje J). Vyklubala se z ní jedna z mých nejoblíbenějších z Humbugu. V dalším songu se Arctic Monkeys s ničím nepářou a nekompromisně vám pod nos nacpou další kousek Potion Approaching. "Any questions?" jakoby říkal Alex. Jo a ta pasáž před závěrem mi něco silně připomíná, nevíte náhodou co? Fire And The Thud zní tak nějak přesně stejně, jak jsem si ji představoval, že bude znít, když jsem ji slyšel v akustické verzi. A zní fakt dobře. Pak se dostanem konečně i k něčemu veselejšímu, čili Cornerstone, to abyste věděli, že Arctic Monkeys nehodlají být ode dneška jen zamračení temní týpci s hárama. Velmi milým překvapením je pro mě kousek s názvem Dance Little Liar jejíž pomalejší zatěžkané tempo mi perfektně sedlo. Mattův kopák se mi vráží při poslechu přímo do srdce. Ach. (Trochu mi připomíná I Never Came od jedné nejmenované kapely, ale už mlčím J). Abychom nezapomněli, že jsou to fakt Opice, je tu i něco jako Arctic Monkeys klasika Pretty Visitors, kde se energie a výrazný riff snoubí s Alexovou schopností pálit ze sebe slova s kadencí 100 jednotek za vteřinu. To vše je dobře prokládáno pomalými refrény, aby si i Alexomet odpočinul. Poslední kus The Jeweller's Hands mě (zatím) baví nejmíň ze všech, ale i přesto je to song se svými kvalitami, což značí, že třetí řadovka Arctic Monkeys má opravdu potenciál a myslím, že se s ní ještě setkáme ve výčtech desek roku.
To, o co se Monkeys pokoušeli s předchozí deskou, totiž oslovit a nezklamat po fantastickém Whatever People Say I'm, That's What I'm not, se jim povedlo až teď. Chvíli jsem měl strach, že se jim to ani nepovede, ale to se nekoná. Kluci si sedli a s klidem a rozvahou udělali desku, která se nesnaží za každou cenu přitvrdit, nebo být prostě lepší než jejich debut. Dokázali se obměnit ale přitom pořád zůstat svoji. A to je k nezaplacení. Vedle Alexe a Jamieho, ze kterých se pomalu začínají stávat kytarová esa, a Matta, který je geniální bubeník (a paradoxně je bubeník jen pro to, že to na něj zkrátka zbylo) dostal víc prostoru i Nick (rozuměj: basa), což vlastně značně charakterizuje celou desku. Je to prostě říznuté Hommeovým stoner rockem. Instrumentalisticky Arctic Monkeys zrají jako víno a já jen lituji, že jsem neměl tu čest slyšet je na Rock for People. O Turnerových textech ani nemluvím.
Kolem Humbugu bude ještě dozajista pořádný humbuk. Takhle to vidím já.
8,5/10
Written by Murdoc on Srpen 1st, 2009

nekultura.cz

Drásající zvuk ostrých kytar, zrychlující se tep, rozskočená hlava a neurvalý řvoucí zpěv. Tak toho přesně se na nové desce nedočkáme. Arctic Monkeys vsadili na jinou kartu a přinášejí melancholičtější rytmy jak z filmu šedesátých let. Nádech tajemnosti, dekadence a pomalejších rytmů má opravdu zcela jiný účinek než dvě předchozí desky. Ale i tak má Humbuk své místo v předních příčkách britských hitparád.
S novými přelomovými deskami se nám letos roztrhl pytel. Jako by muzika, kterou od interpretů očekáváme, byla zakopaná hluboko pod zem a namísto toho vítězily nové styly s určitou dávkou experimentu. Tento trend do jisté míry splnila i čtyřčlenná sheffieldská kapela, která nabírala síly až v zámořské Americe, což se na nové desce hluboce podepsalo.

***Už to není ta potrhlá, teplo sálající scéna křičících dam v zapadlém klubu, ale jakési alternativní posezení mladých pánů u kávy v nedalekém baru. ***

Tuto možná trochu radikální změnu musejí snést především fanoušci, kteří právě pořádný humbuk upřednostňují. Pojmenování alba mohlo být přece jen trefnější. Ale nová deska se konečně odpoutává od stylů, na které jsme byli už u alb "Whatever People Say I Am, That's What I'm Not", nebo "Favourite Worst Nightmare" zvyklí, a neohroženě se vrhá do neprobádaných hlubin. Pomalejší tempo umožňuje důležité procítění každého tónu, tajemný a dekadentní nádech přináší pocit nepoznaného, jak ve starém černobílém hororovém filmu.

Všech deset skladeb vás doslova odnese do světa, kde se už indie nenosí, ale černé brýle se sakem ano. Čekají tam na vás melodické balady plné zoufalých, avšak smysluplných pocitů, tóny a zvuky, při kterých vám běhá mráz po zádech, ovšem stále to jsou ti stejní mladíci, kteří se drží při zemi. Všechna čest za odvahu se odpoutat od zajetého, ačkoli nostalgie po těch starých Arctic Monkeys se v posluchači možná občas ozve.
Nová deska má již mnoho odpůrců i přívrženců - což jen svědčí o její nejednoznačnosti. Je to prostě čistý turek místo pressa s mlékem. Hlavně je však Humbug povedeným kouskem. Snaha odsunout se od opičí klasiky se povedla. Trochu více neurvalosti a energičnosti by neuškodilo, ale to bychom staré Arctic Monkeys zase míchali do těch nových.
Hodnocení: 75 %

Autor:Danny Pokorná
arctic-monkeys-humbug-text

muzikus.cz


Každý chce jednou dospět a posunout se dál a když vydáváte třetí desku, tak už je tak nějak nejvyšší čas. Arctic Monkeys si jsou vědomi vlastního omezeného potenciálu a tak zvedají telefon a volají Joshu Hommeovi z Queens Of Stone Age. Ten jako fanoušek textů jejich zpěváka Alex Turnera nemá problém a sheffieldské děti odváží do americké pouště, kde se nahrávali slavné The Desert Sessions. Humbug zní tak, že je jasné, že děti ve studiu poslouchaly, co jim hodný strejda Josh radil. Je z toho nejtvrdší, nejtemnější, nejpomalejší, nejvážnější album Arctic Monkeys. S Velkou Británií nemá společného vůbec nic, plazí se po konturách starých amerických psychadelických kapel. Spokojeni budou taky všichni příznivci Turnerovo projektu Last Shadow Puppets, kteří se neštítí elektrické kytary. Dospělost na vás nehrají a energie prvních alb prošla reinkarnací, takže stále existuje.

Autor: Benjamin Slavík
Zlatí hřeb: Dangerous Animals
Zní to jako: Arctic Monkeys na poušti s Joshem Hommem

Body:

System of a down

1. listopadu 2009 v 18:44 | ScaryDolly |  Moje tvorba
Systémáci XD ...